Já a služba veřejnosti

Poprvé jsem se ke „službě veřejnosti“ oficiálně přihlásila v době povodní v roce 1997 jako vedoucí humanitárního centra pro občany města. V následujících komunálních volbách jsem kandidovala ještě jako nezávislé křoví za ODS, ale už jsem si zřetelně uvědomovala, že pokud chci něco změnit, s něčím pomoci, o něčem spolurozhodovat, musím se zapojit i do politické práce. Nikdy jsem nepřemýšlela o strategii genderové rovnosti, o kvótách, které by měly uměle zvýšit účast žen na politickém dění, ne zcela rozumím instucionálnímu tlaku na představitele politických stran, aby aktivně prosazovali ženy do čela stranických aparátů.

Žena je nejsilnější v tom, že je ženou. Nebráním se ztotožnění mé práce s humanitní sférou, s politikou péče, s kulturou a vzděláváním, přestože je stále vnímána méně prestižně a méně silově jako např. ekonomika, finance a bezpečnost.

Velice citlivě vnímám všechny nálady dnešní společnost, která se mnohdy a mnohde vymyká z kloubů.  I díky mnohým mediálním výstupům a zaručeně pravdivým interním zprávám, čelíme stupňujícím se tlakům, které významně ovlivňují veřejné mínění s blížícími se krajskými i senátními volbami.

Reformní kroky, které je potřebné zrealizovat, jsou bolestivé, ale nezbytné. Naším úkolem je být s nimi seznámeni, přijat je za své a dokázat je trpělivě vysvětlovat nejenom našim členům, ale i občanům a nejenom v čase blížících se voleb.

Dokážeme být rozvážní a pragmatičtí, dokážeme být pečlivé, spolehlivé i zodpovědné, ale veřejnost nás vnímá i jako arogantní, necitelné a tvrdé.

Veřejné mínění není jenom zachycení názorů a postojů nějaké populace. Je to i výraz stavu společnosti. Pracujme na jeho zmapování, poučme se z postojů veřejnosti, naslouchejme potřebám „obyčejných lidí“, poučme se i ze svých vlastních chyb a pracujme tvrdě, ale poctivě. Protože nikdo jiný to za nás neudělá.

Daniela Hebnarová