Kopačky všem, kteří nectí tým!

Začíná to ostře, ale taková atmosféra zcela odpovídá zvolenému tématu.

Zavzpomínám totiž na fotbalové utkání - jedinečné, v posledním srpnovém pátku, v Praze nažhavené očekáváním lítého mezinárodního souboje a navíc na stadionu jménem Eden. Pro fanoušky to musel být opravdu ráj, svátek největší a pro nás nesmělé nadšence a zvědavce – strhující zážitek se silou, kterou jsme neočekávali.

Znám sice atmosféru velkých koncertů a kulturních akcí, kde jsou tisíce lidí, ale tohle bylo jiné. Ty tisíce nebyli jen sledovatelé hry, oni byli účastníci, hybatelé, podporovatelé, další aktivní zónou celého zápasu. Prostě nádhera. Pokud bych to nezažila, nikdy bych neuvěřila. A nesla jsem si to ze stadionu s sebou: kus toho náboje, co byl ve vzduchu. Taky poznání, jak je důležité táhnout v týmu za jeden provaz, jak nepolevit, nenechat se roztříštit momenty nezdaru. Moci se spolehnout stále jeden na druhého. Německý tým měl neskutečnou podporu i ve svých fanoušcích, to oni je doslova nahnali do konečného vítězství, ač se karta obracela mnohokráte proti nim. Byl to mač se vším všudy.

A mě napadlo, jak moc bychom se mohli v těch svých každodenních týmech – soukromých, pracovních, politických a jiných učit od těchto pánů fotbalistů světové úrovně. Souhru, pokoru, tah na branku jako tým. To bych si přála mít kolem sebe. A komu by to nebylo jasné – dala bych mu kopačky a běž! Jdi se to naučit na zelený trávník jako jeden z jedenácti ve hře, v níž jde o mnohem víc než o jeden černobílý kulatý nesmysl.