V letošním roce si připomínám jedno kulaté pracovní výročí. Už deset let oddávám a vítám nové občánky města Kroměříže. Dneska nevím kolik párů jsem učinila (ne) šťastnými, kolik děvčátek a chlapečků jsem přivítala, ale za ta léta jich muselo být i několik set a to už je dobrý důvod ke vzpomínání. Vzpomínám na nevěsty, které sotva odrostly dětským střevíčkům i na dámy v letech s touhou změnit svůj život, vzpomínám na diamantovou svatbu a šibalské pomrkávání pana ženicha směrem ke mně tak okaté, že jsem se málem ztratila v textu slavnostního proslovu, vzpomínám na svatby ve čtyřech i v takovém počtu, že byl problém natěsnat rozveselené hosty do svatební síně. Na nevěsty v pohádkových róbách i na ty druhé ve třeba jenom v džinové sukni a flanelové košili. Vzpomínám na svatby na zámku i v podzámčí, na louce, v hospůdkách, v zahradách i na Bagráku. Prostě celých těch deset let jsem pravidelně každý měsíc oddávala dopoledne i k večeru podle přání snoubenců a možností úřadu. Každý odřad je pro mne jedinečný, stejně tak jako je jedinečný pro ty, kteří přede mnou stojí. Mnohdy mi zvlhnou oči, jakoby bylo štěstí nakažlivé, tolik je ho najednou kolem. Kéž by jim zůstalo navždy.
Na rozdíl od svatebního obřadu je vítání občánků pouze symbolickým obřadem, ale pro rodinu děťátka je to slavnostní okamžik, který si přijdou společně vychutnat a užít. Každý nový život je zázrak a tady znovu a znovu s pokorou vnímám to nekonečné rodičovské štěstí srdcem mámy a nově i babičky. A znovu vzpomínám . Třeba na to, jak jsem do stejné kolébky ve stejné obřadní síni před 33 lety položila svého syna a dnes by on sám držel v náručí svého syna a já bych se s pýchou a hrdostí posadila na babičkovské místo, po boku jeho rodiny a užívala bych si vítání svého vnoučka ( pokud bych si ho nepřivítala sama :o)
A o tom to je. Nejde pouze o vzpomínky. Naše město žije ve svých dětech a já jsem vděčná za to, že mohu být při tom.
